Transit : Historie
Historie pozorování přechodu planet přes sluneční disk je poměrně krátká - zprávy o tomto zajímavém úkazu nenalezneme ani u arabských vzdělanců, antických pozorovatelů, ani u Číňanů a dalších vyspělých národů, které byly pozorováním astronomických jevů proslulé. Důvod je prostý - základní pomůckou těchto pozorování je především dalekohled, který se v astronomii používá až od 17. století.
Prvním, kdo vyslovil teorii o možném pozorování planet zakrývajících z našeho pohledu Slunce, byl německý matematik, fyzik a astronom Johannes Kepler (1571 - 1630). Tuto myšlenku odvodil na základě svých 3 zákonů o pohybu těles ve Sluneční soustavě (známé jako Keplerovy zákony). Odvážil se vyslovit i přesné datum přechodu planet v tzv. Rudolfínských tabulkách. Přechod Merkuru se, podle Keplera, měl uskutečnit 7. 11. 1631. Přechod Venuše pak 6. 12. 1631.
Ačkoliv na tento úkaz upozornil řadu zámořských učenců či cestovatelů (dle jeho výpočtů určil, že pozorování nebude možné uskutečnit v Evropě), nenašlo se v tomto roce jediného záznamu o přechodu planety Venuše. Co se týče Merkuru, část jeho přechodu zaznamenal Pierre Gassendi. Sám Kepler rok před touto významnou událostí zemřel.
Podle Rudolfínských tabulek se měl další přechod Venuše uskutečnit až r. 1761, k většímu přiblížení ke Slunci mělo dojít akorát 4. 12. 1639. Britský teolog a astronom Jeremiah Horrocks však Keplerovy výpočty opravil. Výsledek jeho práce zněl nadějně - ve zmíněný rok nedojde pouze k přiblížení, ale i k samotnému přechodu planety.
Spolu s Williamem Crabtreem proto uskutečnili první pozorování tohoto jevu. Podobně jako 8 let před nimi Gassendimu však ani jim štěstí nepřálo a nenapozorovali celý průběh přechodu. Každopádně byli první, kdo měl možnost přímo odhadnout velikost Venušina kotouče. Stojí za zmínku, že jimi naměřená hodnota rovnající se jedné úhlové minutě byla pro mnohé tehdejší astronomy více než překvapující, jelikož průměrné odhady se pohybovaly kolem deseti úhlových minut. Svá zaznamenaná pozorování shrnul J. Horrocks ve spisu Venus in sole visa. Krátce nato, ve svých 24 letech umírá.
O sto let později už astronomové podrobili přechod planety Venuše přes Slunce pečlivému výzkumu, a to za cílem přesnějšího odhadu absolutní vzdálenosti planet od Slunce. To bylo, na základě Keplerových zákonů, možné uskutečnit pouze se znalostí tzv. paralaxy. A právě paralaxu bylo potřeba změřit. Duchovním otcem této myšlenky byl britský astronom Edmund Halley (1656 - 1742), který předpokládal, že z různých míst na Zemi bude Venuše spatřena v jiné části slunečního kotouče. Stačilo proto, aby spolupracovalo několik pozorovatelů rozmístěných po celé Zemi. Příležitost se naskytla až 19 let po Halleyově smrti - 6.6.1761. Mnoho astronomů jelo "ulovit Venuši" do různých míst na zeměkouli, počínaje Sibiří a ostrovem Svatá Helena konče. Jenže i tak byla provedená pozorování takřka nepoužitelná. Mohla za to snad optická vada u dalekohledů a až pětiminutové odchylky u časoměr. Přesto však došlo k významnějším objevům. Jednalo se hlavně o světlou okrajovou část Venušina kotoučku, která byla spatřena v okamžiku, kdy Venuše přechází přes okraj slunečního disku. Tím byla dokázána existence Venušiny atmosféry.
Teprve rok 1769 přinesl očekávané výsledky. 9. listopadu přecházela přes Slunce planeta Merkur a této příležitosti neváhala využít řada pozorovatelů. V tomto období vzniklo nepřeberné množství astronomických záznamů. Zpracovány však byly až o více než třicet let později. Zásluhu na jejich konečné zpracování měl německý astronom Johann Franz Encke (objevil mj. kometu Encke) a stanovil tak paralaxu Slunce. Konečnou vzdálenost Slunce - Země určil poté jako 153 000 000 km (od skutečné vzdálenosti se liší pouze o 4 mil. km).
O sto let později, v letech 1874 a 1882 už evropští pozorovatelé přechodům planet přes Slunce příliš velkou pozornost nevěnovali. Pomyslnou štafetu po nich převzali Američané. Na tuto výjimečnou událost se obyvatelé Nového kontinentu dostatečně připravili. Ohromnou finanční částkou přispěla na ambiciózní projekt i vláda USA.
I přes veškeré technické předpoklady tehdejší doby (např. vynález fotografie), se však nakonec ukázalo, že nová pozorování nic převratného nepřinesla. Navíc i zde se objevily chyby vzniklé nepřesným měřením. Určená hodnota vzdálenosti Země od Slunce se proto přiblížila jen nepatrně ke 149 mil. km.
Technický pokrok ve 20. století se výrazně projevil i v astronomických pozorováních. Podle radarových měření Venuše už lze spolehlivě určovat vzdálenosti ve vesmíru s přesností na mnoho desetinných míst. Přechod planet přes Slunce proto postupem času ztrácel na vědeckém významu. Přesto lze stále považovat pozorování tohoto jevu za nesmírně zajímavý a nevšední zážitek.
