Venus Transit

Historie

    První pokus o spatření Venuše provedl v roce 1631 Francouz Gassendi. Měl ale smůlu, neboť úkaz nebyl z Evropy téměř vůbec pozorovatelný. Jeho smůla byla přitom neuvěřitelná - výstup Venuše ze slunečního kotouče byl při východu Slunce viditelný už v Itálii, Rakousku, Česku, Německu a Dánsku. Gassendi se však díval z Paříže...
    Nechybělo málo a pozorovatelům unikla i druhá příležitost. Johanes Kepler totiž v dalších předpovědích neuspěl - jeho Rudolfínské tabulky s polohami planet, poslední veliké dílo, které vydal krátce před smrtí, mu totiž prozradily, že znovu Venuše projde před Sluncem až 6. června 1761. Naštěstí geniální anglický astronom Jeremiah Horrocks pouhý měsíc před úkazem dokončil několik roků dlouhý přepočet této předpovědi a zjistil, že se Venuše znovu objeví už 4. prosince 1639!
    Jeremiah Horrocks a jeho přítel William Crabtree v neděli 4. prosince 1639 (podle starého kalendáře 24. listopadu 1639) jenom půl hodiny před západem Slunce jako první pozemšťané na vlastní oči spatřili něco nevídaného. Takto popsal pozorování samotný Horrocks: "Mraky se, jakoby božím zásahem, rozptýlily a já jsem tak mohl znovu začít mé pozorování. Potom jsem spatřil ten nejhezčí pohled, objekt mých přání, bod neobvyklé nápadnosti a perfektně kruhového tvaru, který skoro se již celý rozprostíral na slunečním disku. Nebylo pochyb, že se jednalo o skutečný stín planety, který jsem se okamžitě oddal pozorovat..." Prozraďme ještě, že Horrocks o toto prvenství málem přišel - odpolední hlídku musel totiž přerušit kvůli bohoslužbě, jako puritán a církevní duchovní v malém kostele nedaleko Liverpoolu měl na starosti nejen dění na nebi. Díky bohoslužbě a samozřejmě následnému západu Slunce za obzor Horrocks neviděl celý přechod. Jeho přítel Crabtree se sice díval z místa vzdáleného asi padesát kilometrů, navíc neměl žádné duchovní povinosti, ale pro změnu mu vadila přecházející oblačnost.
    Tím bylo vlastně uzavřeno první kolo. Zatímco Merkur pozorovatelé zahlédli ještě mnohokrát, na Venuši museli čekat 122 let.

Fáze II. - 1761 a 1769

    Co bylo dál? Přechody Venuše rozhodně neupadly v zapomnění, byť astronomové museli na další takovou událost čekat 122 roků. Naopak! Edmond Halley totiž v polovině osmnáctého století navrhl tyto úkazy využít k proměření velikosti Sluneční soustavy. Jak? Velmi jednoduše.
    Díky Keplerovým zákonům znali astronomové už od sedmnáctého století poměry vzdáleností jednotlivých planet od Slunce. Například Venuše ležela zhruba v sedmdesáti procentech vzdálenosti Země nebo třeba Mars obíhal asi 1,5krát dále než naše planeta. Astronomové však neznali absolutní vzdálenosti planet v kilometrech a nebo třeba v mílích. Jednoduše řečeno, chyběla jim velikost astronomické jednotky. Kvůli ní by totiž museli změřit paralaxu alespoň jednoho tělesa Sluneční soustavy, což bylo nad tehdejší přístrojové možnosti. Edmond Halley ale navrhl, že by se takto daly využít právě přechody Venuše - planeta se totiž při pohledu z různých míst naší planety promítá na nepatrně jinou část slunečního disku, takže pro různá pozorovací stanoviště přechází přes Slunce různě dlouhou (pokud ji vidíme blíže k okraji, tak samozřejmě kratší) dobu.
    Získaná měření se sice nakonec k parametrizaci Sluneční soustavy příliš nehodila, pozorovatelé však narazili na dva zajímavé jevy: prvním byla světlá aureola, která se objevila kolem Venuše ještě předtím, než zcela vstoupila na sluneční kotouč. Druhým úkazem byl jev tzv. černé kapky - v okamžiku, kdy se planeta celá ocitla před Sluncem, její symetrický temný kotouček se poněkud protáhl k okraji slunečního disku a vytvořil tak na krátkou chvíli jakousi zvláštní kapku. První jev souvisí s přítomností husté Venušiny atmosféry, v níž se rozptylují sluneční paprsky - ostatně přišli na to již tehdejší astronomové a je pozorovatelný i v době, kdy se planeta nachází v těsné blízkosti Slunce Druhý jev černé kapky pak vzniká díky ohybovým jevům v dalekohledu a oslněním samotného pozorovatele.
    Další šance se naskytla 3. a 4. června 1769. Anglický král George III. proto zorganizoval hned dvě velké výpravy. Jednu do Hudsonova zálivu v dnešní Kanadě a druhou pod vedením Jamese Cooka k tropickému souostroví Tahiti. Pikantní je, že pozorování Venuše bylo především kamufláží, hlavním úkolem výpravy totiž bylo hledání nových kolonií a proměřování poloh jednotlivých ostrovů. Velká část Tichého oceánu byla totiž terra incognita (území neznámé) a řada učenců se oprávněně domnívala, že by se zde mohl nacházet další, relativně veliký kontinent... V Anglii byl úkaz sledován na Greenwichské observatoři a také v královských zahradách samotným Georgem III.
    Pro Jamese Cooka byla výprava obrovským úspěchem, pozorování bylo prováděno z místa dodnes nazývané Venus Point, a mořeplavec tak zahájil svoji kariéru objevitele, zakončenou o desetiletí později jeho vraždou na Havaji. Ostatně po přechodu Venuše plul s lodí Endeavour dál Tichým oceánem, na Novém Zélandu sledoval 9. listopadu 1769 přechod Merkuru přes Slunce, a jako první Evropan poté proměřil velikost Austrálie.

Fáze III : 1874 a 1882

    Zatímco v polovině osmnáctého století byly hlavními lovci temné Venuše evropské státy, především pak Anglie a Francie, koncem století devatenáctého převzaly hlavní iniciativu Spojené státy americké. Prudký rozvoj přístrojové techniky, především pak vynález fotografie a přesných chronometrů, přitom sliboval mnohem přesnější výsledky. Svým způsobem přitom nastala docela paradoxní situace: zatímco astronomové už znali relativně solidně vzdálenosti asi dvou desítek nejbližších hvězd, klíčová hodnota astronomické jednotky byla stále zatížena velikou chybou. "Určení této vzdálenosti," napsal slavný astronom Simon Newcomb v roce 1880, "je jedním z největších astronomických problémů."
    Devátého prosince 1874 přešla Venuše přes Slunce, astronomové se vrátili domů a ze svých pozorování odvodili vzdálenost Země od Slunce na 148,1 až 149,4 milionu kilometrů - tedy zhruba s patnáctkrát větší chybou než předpokládali. Ohromující kampaň tak nepřinesla prakticky nic nového.
    Není divu, že při lovu dalšího úkazu 6. prosince 1882 astronomové již nic velkolepého nepodnikali. Opět se sice pozorovalo a proměřovalo, opět se sice putovalo na různá místa zemského povrchu, ale nikdo si už nic velkolepého nesliboval. Svoji symboliku však úkaz neztratil. Názorně to dokumentuje poznámka Simona Newcomba v jeho vzpomínkách na pozorování přechodu Venuše v roce 1882 z Mysu Dobré naděje v Jižní Africe: "Na našem pozemku jsme zanechali dva kovové pilíře, na nichž byly namontovány fotografické přístroje, pevně zasazené v zemi. Možná, že zde zůstanou až do dalšího přechodu v roce 2004. Nevím, ale nemohu se ubránit sentimentálnímu přání, aby byl tentýž úkaz sledován ze stejného místa a pilíře zde zanechané zůstaly v takovém stavu, že budou opět použitelné pro dalekohledy."

2004 Designed by Melcolm