|
Venuše - v pořadí vzdálenosti od Slunce druhá planeta - je téměř tak velká jako Země a má více něž 80% zemské hmotnosti. Má nejhustší atmosféru, o velké tloušťce a mnoha vrstvách oblačnosti, což nám naprosto znemožňuje pozorovat její povrch zdálky. Její siderická oběžná dráha kolem slunce je 224.7 dne. Dokud jsme neměli k dispozici údaje ze silných radarů a z kosmických sond, nebylo o rotační periodě Venuše nic známo. Ze Země vlastně vidíme jen nejvyšší vrstvy mračen. |
|
POZOROVÁNÍ VENUŠE ZE ZEMĚ Pro prosté lidské oko je Venuše nádherným objektem, podstatně jasnějším než kterékoliv jiné nebeské těleso s výjimkou Měsíce a Slunce.Snad proto byla planeta pojmenována po bohyni krásy. Když se na Venuši podíváme dalekohledem, budeme nejspíš rozčarováni a vlastně není divu, že až do vypuštění prvních kosmických sond se o Venuši často hovořilo jako o "záhadné planetě". Přesto již v r. 1930 byly pozemskými pozorovacími metodami shromážděny některé užitečné informace. Tehdy se zjistilo, že atmosféra Venuše je tvořena převážně oxidem uhličitým, který působí jako přikrývka udržující na planetě sluneční teplo = skleníkový efekt. Na jeho základě se dala odvodit dvojí možná podoba Venušina povrchu. Pokud by se na něm nacházelo velké množství vody, byl by na planetě možný primitivní život jako v raných fázích vývoje naší Země. Podle druhé byla Venuše sežehnutá, vyschlá a prašná poušť bez života. |
|
ÚDAJE Z PRVNÍCH KOSMICKÝCH SOND Kosmický výzkum Venuše začal v r. 1962, kdy americká sonda Mariner 2 proletěla kolem Venuše a vyslala údaje, které potvrdily, že povrch Venuše je mimořádně horký. Tehdy se také ukázalo, že otáčení planety kolem rotační osy je pomalé a trvá celých 243 dnů, tedy déle než kolik činí oběžná perioda Venuše (viz úvod). Venuše rotuje od východu k západu, opačně něž ostatní planety, takže pozorovatel na jejím povrchu by viděl Slunce vycházet na západě a zapadat na východě. Po průletu Marinera 2 následovaly úspěšné pokusy Sovětského svazu prozkoumat atmosféru Venuše sondami Veněra . Tyto pokusy vyvrcholily úspěšným přistáním Veněry 7 na povrchu Venuše. Tak byla definitivně potvrzena vysoká teplota na povrchu planety 475°C a tlak přibližně 90krát vyšší něž na povrchu Země. O něco později vyslaly U.S.A. sondu Mariner 10, která v únoru 1974 proletěla kolem Venuše a získala první snímky vnějších vrstev atmosférických vrstev planety, Mariner 10 proletěl v okolí Venuše pouze jednou, protože jeho hlavním cílem byl Merkur. Přesto i snímky Venuše, velmi zřetelně ukazují pásovou strukturu jejích mračen, znamenaly velký vědecký přínos . Tyto snímky současně potvrdily, že vrcholky mraků oběhnou kolem planety za pouhé čtyři dny, takže struktura atmosféry Venuše se pozemské atmosféře vůbec nepodobá. Díky americkým radarovým měřením se mezitím podařilo prokázat, že povrch planety pokrývají velké mělké krátery. Jejich původ není znám, ale spíše půjde o geologicky mladší útvary, neboť ve velmi husté atmosféře nepochybně dochází k velmi rychlé erozi všech povrchových struktur. Tyto struktury by mohly být projevem Venušina vulkanismu, ale mohly vzniknout i dopadem větších těles na povrch planety. Navíc se totiž zjistilo, že mračna obsahují značné množství kapiček kyseliny sírové, což vede k nesmírně korozívním "dešťům". Venuše je tedy vskutku velmi nehostinným světem. |
|
PŘENOS SNÍMKŮ Dalším velkým datem v poznávání planety se stal říjen 1975, kdy dvě sovětské sondy (Veněra 9 a 10) uskutečnily řízené měkké přistání na planetě a odtud vyslaly řadu snímků. Ty byly nejprve zachyceny oběžnými moduly obou sond a ty je pak předaly ne Zemi. Byl to skutečný triumf sovětských vědců a techniků, i když sondy asi po hodině pobytu na povrchu planety přestaly vysílat. Na panoramatických záběrech z okolí sond se k velkému překvapení vědců ukázaly poházené zaoblené kameny, z nichž mnohé měly průměr kolem 1 m. Na vzdory předpovědím bylo všude dost světla, takže sondy nemusely použít světlometů. Stejně tak se nepotvrdila představa o silném lomu paprsků v atmosféře Věnuše - všechny podrobnosti na povrchu byly zobrazeny naprosto zřetelně. Ukázalo se také, že spodní hranice mraků končí ve výši zhruba 30 km nad povrchem. |