Historie pozorování přechodu Venuše přes Slunce



    První předpovědi a přechody v letech 1631 a 1639


    Předpověď přechodů Venuše přes Sluncem vyžaduje pozorovat dráhy vnitřních planet. To bylo možné až začátkem 17. století díky pracím Johanna Keplera (1571-1630) a uveřejnění jeho Rudolfínských tabulek roku 1627, které pojmenoval na počest svého mecenáše, císaře Rudolfa II. Habsburského (1552 - 1612). Kepler se však předpovídaného přechodu Venuše 7. 12. 1631 nedožil. Přechod opravdu nastal 6 .- 7. prosince, ale protože se uskutečnil v noci, nemohli jej Evropané pozorovat.


    Prvním člověkem, který pozoroval přechod Venuše, přes Slunce byl v roce 1639 anglický duchovní Jeremiah Horrocks. Roku 1677 porovnával Edmond Halley dobu přechodu Venuše z různých míst a zeměpisných šířek. Z rozdílů doby přechodu lze určit paralaxu Venuše, a tedy i paralaxu Slunce. Halleyova metoda vycházela z měření času trvání mezi prvním a posledním vnitřním kontaktem Venuše se slunečním diskem nejméně ze dvou míst, která mají co největší možný rozdíl v zeměpisné šířce. K tomu jsou nutná vzdálená místa a dobré určení jejich zeměpisných souřadnic. Ze zeměpisné šířky se určuje paralaxa planety a délka nutná pro synchronizaci pozorovatelů. Tak se určí vzdálenost Venuše od Země. Po použití Keplerových tabulek byli atronomové schopni určit astronomickou jednotku.


    Francouzský astronom Joseph-Nicolas Delisle (1688-1768) navrhl v roce 1772 jinou metodu, založenou na pozorování jednotlivých fází přechodu (prvý nebo poslední vnitřní kontakt); tato metoda zvyšuje počet možných pozorovacích míst, z nichž by byla daná fáze pozorovatelná. Toto si však vyžadovalo velmi dobré znalosti o zeměpisných délkách, což bylo v polovině 18. století problematické.


    Další přechody Venuše přes Slunce v letech 1761 a 1769 byly již bedlivě pozoroval celý svět. Bylo s nimi spojeno tzv. cestování za účelem pozorování přechodu Venuše přes Slunce. Pozorování se účastnilo mnoho pozorovacích skupin po celém světě. Anglická expedice vedená Jamesem Cookem pozorovala Venuši roku 1769 z ostrova Tahiti.
    Ve střední Evropě mělo pozorování dokonce i královskou podporu. Roku 1761 chtěl tento jev pozorovat sám arcivévoda Josef, manžel Marie Terezie, avšak zabránila mu v tom zatažená obloha. O osm let později očekávali další přechod Venuše v Norsku ve Vardö rakouský vědec Hell na pozvání dánského krále. Z pozorování provedeného 3.června 1769 pak Hell a jeho asistent spočítali vzdálenost mezi Sluncem a Zemí, která se od dnešní liší o 2%. Hell strávil ve Skandinávii celou zimu, protože se svými výsledky chtěl nejprve seznámit svého chlebodárce dánského krále.
    Brzo po zveřejnění byly jeho výsledky zpochybňovány, i když byly do té doby společně s Cookovými pozorováními nejpřesnější.Další přechody nastaly v letech 1874 a 1882 a byly při nich pořízeny první fotografie (daguerrotypie). Roku 1882 bylo pozorování poprvé koordinováno celosvětově, na čemž se nejvíce podílel americký vědec Simon Newcomb, který sám pozoroval z jižní Afriky. Newcomb při své návštěvě Vídně prostudoval archivní dokumenty a plně rehabilitoval dřívější výsledky pozorování Hella a Cooka. Redukce pozorování z posledních dvou přechodů umožnila Newcombovi vypočítat sluneční paralaxu s přesností na setinu úhlové sekundy.